FILMAŘ OTAKÁRO MARIA SCHMIDT V ROZHOVORU PRO HALÓ NOVINY ŘÍKÁ
„Kéž by naše filmy stavěly most mezi Západem a Východem“
Do kin vstoupil film Alenka v zemi zázraků, o němž si myslím, že je uskutečněním vašeho uměleckého snu a snu vaší profesní i životní partnerky Jany Kristiny Studničkové. Je plný poezie, barev, ale i jemného humoru. Jako kdybyste film vytvořili duší...
To bychom byli velmi rádi, kdyby to všichni diváci takto pochopili, protože tak jsme to i zamýšleli a kus naší duše jsme v něm zanechali. Tento film je naše první velké společné filmové »dítě«, tedy mé a Jany, které jsme od samého počátku promýšleli a točili pro diváka, který rád chodí do kina. Dosud jsme hlavně točili dokumentární filmy s hranými pasážemi pro televizi.
Na »Alence« jsme oba režiséry, autory scénáře a výtvarné koncepce, já jsem kromě toho vedoucím produkce nebo producentem s Janem Mrzenou pod hlavičkou JesuPrague Film, Jana je navíc výtvarnicí kostýmů a masek. A hlavně měla ve svých rukou střih a hudební režii, což je právě u tohoto filmu velmi důležité. Film je dokončen vysoce profesionální technologickou formou 4K a svými atraktivními leteckými záběry Benátek uchvátí i náročného diváka.
Jeho literární předloha od Jany vyšla knižně v překrásném provedení grafika Jiřího Burgeta a nakladatele Martina Leschingera v nakladatelství Flétna.
Film není pouhým příběhem děvčátka Alenky a jejích nejbližších, má hlubší smysl…
Je prolínáním tří rovin. V tomto jejich prolínání si každý divák, malý i velký, najde to své. První rovina je realistická, humorná, rodinná, mohli bychom také říci, že to jsou »Alenčiny patálie«, v nichž Jana zachytila svůj život coby malé holčičky a také život své babičky, svého dědečka, tatínka a maminky a sestry. Babičku maminky, která pochází z Itálie, hraje Veronika Žilková, dědeček po tatínkovi je Ukrajinec, a je to mimochodem podle skutečnosti prabratranec slavného ruského režiséra, scenáristy, jednoho z nejvýznamnějších filmařů sovětské éry a světové kinematografie Andreje Tarkovského. Hraje ho Bolek Polívka.
Druhá rovina je výtvarně poetická. Do scénáře jsme zakomponovali verše Arthura Rimbauda a dvou našich klasiků, Jiřího Wolkera a Vladimíra Holana. Ačkoli s Janou Studničkovou preferujeme slovanství a češství, poezii chápeme jako nadnárodní jazyk. Verše ve filmu recituje Alenčin tatínek, profesí matematik, kterého hraje další vynikající herec Jiří Dvořák.
Víte, dnes je to tak, že politika rodiny rozděluje, a my bychom rádi, kdyby náš film rodiny spojoval. A nejen rodiny, i lidi různého přesvědčení, věřící křesťany i ateisty. Například Wolkerova báseň Moře, jež ve filmu zazní v celé své kráse, je společným klíčem k našim srdcím. Je to vlastně jakýsi ponor do duše a já myslím, že to je něco, co nás všechny spojuje bez ohledu na to, jsme-li komunisty, katolíky nebo máme-li jakékoli přesvědčení a víru. Verše jsou naším vnitřním domovem, nás Čechů, našich zákrytů duše. To je klíčový moment, o tom je náš film. Spojuje Lidi s velkým L. A básník nalézá moře, podobně jako Alenka ve filmu, v očích námořníků a ve svém nitru…
A třetí rovina Alenky v zemi zázraků?
Ta je mystická. To je Alenčin křest, Pražské Jezulátko a… labyrinty duše. Ve filmu to vše představuje Alenka, která prochází labyrintem fantazie, objevuje vlastní srdce. Její vnitřní kamarád Malý princ ji opouští na prahu její dospělosti. Tehdy ona »umírá« jako dítě, aby se vzápětí »narodila« jako již dospělá. Z bloudění se vzkřísí do dospělosti a vydá se na cestu ke světlu. To je ona mystická rovina, kterou - věříme tomu - pochopí všichni ti, kteří vědí, že jsou i věci, jež nás přesahují.
Tyto tři filmové roviny se vám podařilo vplést do sebe…
Ano, přesně tak. Proto říkáme, že Alenka v zemi zázraků je úsměvný film pro celou rodinu. Každý si tam najde to své. Musí se však nechat filmem unášet… (Film je promítán například 3. a 4. března v pražském kině Lucerna – pozn. aut.)
Tento film je opravdu jiný než běžný komerční snímek, který počítá hlavně s tím, aby vydělal.
Právě tak jsme to chtěli – udělat krásný poetický film se sytými barvami, dobrými herci, nejlepšími postprodukčními firmami, film profesionálně natočený a současně velmi nízkorozpočtový. Například Veronika Žilková v něm hrála bez nároku na honorář, my také. Na co v rozpočtu nezbylo, je propagace filmu. Ale podařilo se nám díky různým přátelským vazbám s dobrými lidmi, našimi přáteli, že nás distribuuje španělská filmová společnost Goya Producciones, která by ráda Alenku v zemi zázraků získala pro Latinskou Ameriku a španělsky mluvící země, a dále náš přítel, honorární konzul Peru Raul Alta Torrés pro filmové festivaly v Kolumbii, Peru, Ekvádoru a dalších zemích. Náš vlastní filmový styl totiž oslovil nejen tyto jižanské národy, ale také východní národy. A ačkoli to může znít tak nějak pateticky, naší tvorbou, mou a Janinou, bychom chtěli vystavět most mezi národy, ale hlavně mezi Východem a Západem.
Vy sám jste vydal básnickou sbírku Hořící sny. Takže máte k poezii blízko?
Ano, básně mě velmi těšily, zvláště v období puberty, kdy nás mladé hodně podněcovaly a nesly někam dále, a to mluvím i za Janu. Ale nyní, čím jsem starší, tak je má touha po dobrém verši stále silnější. Velkým impulsem byly naše dvě návštěvy Běloruska, kde jsme s Janou točili. Tyto cesty nás oba silně zasáhly. Jsme přesvědčeni, že spása přijde z Východu. Jestli si tato má slova někdo přeloží duchovně, kulturně, nebo politicky – to je na každém.
Nemohu jinak, ale v posledním období nás oba provází řetězení určitých událostí, které pozitivně a silně zasahují do našich životů, mého a Jany. Protože jsme oba věřící lidé, přičítáme to Bohu.
Vyprávějte, co vás potkalo…
Před lety jsme točili film o Pražském Jezulátku, což je významný fenomén, obecně uznávaný pražský symbol i pro ateisty, zkrátka pro všechny. Za tento film jsme byli ministerstvem kultury nominováni jako první čeští tvůrci do umělecké soutěže Per artem at Deum a umístili jsme se v ní jako druzí, a pro nás čest, že vyhrál slavný hudební skladatel Ennio Morricone. K tomuto filmu byla vyrobena originální skleněná verze sošky Jezulátka, která se poté stala darem Dominika Duky pro papeže Benedikta XVI. za udělení hodnosti kardinála, a my měli s Janou radostnou možnost ji odvézt do Vatikánu autem a s novopečeným kardinálem ji papežovi předat.
Na základě této události si naší práce všiml český velvyslanec v Bělorusku Jiří Karas, který nás do této východní slovanské země pozval. A tak jsme tam s Janou v roce 2012 jeli (pak ještě v roce 2015 podruhé), a měli jsme z této cesty jen ty nejlepší dojmy a zážitky, vlastně – byl to náš životní zážitek. Byla to naše první cesta na Východ, na kterou jsme byli moc zvědavi. Nahlédli jsme totiž někam, kde jsme dosud nebyli. Takže přes film o Jezulátku jsme se dostali do celé Evropy, do Vatikánu i do Běloruska – a to ještě není konec řetězení.
Po návratu jsme se, na základě natáčení v Bělorusku, seznámili s Peterem Kopou, zástupcem Goya Producciones, který nás doporučil oné madridské filmové společnosti, která s námi nyní spolupracuje… Jen řekněte, to přece nemůže být všechno náhoda.
Přibližte, prosím, vaši cestu do Běloruska. Jaké jste měli dojmy z této země, z tamní dobré infrastruktury, čistoty, úpravnosti, životní úrovně, a hlavně – z tamních lidí?
Jeli jsme autem, a když jsme přijeli k hlavnímu městu Minsku, zastavili jsme u benzínové pumpy, abychom zavolali přátelům, kteří nás měli vyzvednout a doprovodit do cíle. Vystoupili jsme z vozu a vidíme přímo nad našimi hlavami obrovský osvícený bigboard s vyobrazením Panny Marie Minské. Čekali jsme, že tu bude reklama na nějaké zboží, jak to známe z našich měst a silnic - a u Minska je Panna Marie Minská. To nám úplně spadla brada a musím přiznat, že nás to dojalo.
I dále jsme zažívali mnoho krásného, zažili jsme neuvěřitelnou zemi, neuvěřitelné lidi. Představte si, že nám říkali bratóčci, bratříčci. Všichni nám byli hrozně blízcí.
Kromě toho, že jste se tam seznamovali s duchovním světem a také jej filmovali, poznali jste i tamní společnost, třeba i historii?
Ano, také. Minsk za druhé světové války velmi utrpěl, byl prakticky celý rozbitý, a jak nám vyprávěli místní, po válce zbyly prakticky jen kostely (Bělorusko bylo osvobozeno v rámci Operace Bagration osvobozením Minsku 3. července 1944 – pozn. aut.). Mimochodem, lidé nám říkali, že pravoslavné i katolické kostely v Bělorusku byly za války pokud možno z německé i ruské strany ušetřeny, až za Chruščova se začaly rozebírat na cihly.
Dostávali jsme se v Bělorusku do chrámů a kostelů a zjistili jsme, že se tam uplatňuje příkladná ekumena, pravoslavní a katolíci žijí v souhře. Dozvěděli jsme se, že běloruský prezident Lukašenko, tedy běloruský stát, poskytuje církvím tolik pozemků, že katolická církev je nestačí stavět. V Bělorusku, a nejen tam, je křesťanství bytostně propojeno s národem a státem.
Proto zopakuji slova kardinála Špidlíka a svatého Jana Pavla II., že spása přijde z Východu. Oba Evropu duchovně chápali od Británie až po Sibiř.
Měli jste možnost v Bělorusku vidět i tamní filmy a program televizních stanic?
Ano, v televizi tam vysílají úžasné filmy, sofistikované kultivované debaty o historii.
Při naší druhé návštěvě Běloruska v roce 2015 jsme jeli do této krásné země na velikonoční svátky. Zrovna v tomto roce byly katolické a pravoslavné Velikonoce od sebe pouhých deset dnů, takže jsme je tam mohli prožít oboje. U nás dávali v televizi na Velký pátek americké krváky, násilnické filmy a tam na hlavním televizním kanále bohoslužby v přímém přenosu, a my u toho zrovna byli - v katedrále v centru Minska.
Co si z toho všeho, z vaší tvorby, vašich postřehů může vzít člověk, který není věřící a nežije tak bohatým duchovním životem jako vy?
Je to vědomí, že na Východě nastává obecně návrat k tradici, víře, rodině, zdravému vlastenectví, národní kultuře. Pokud nám pod vlivem multikulturalismu zmizí například chodské koláče či znojemské kroje, tak zmizí něco moc krásného, co je součástí našeho bohatství. Víte, Slované mají něco nádherného i ve svém pohanství. A co nás všechny může spojit, je slovanská sounáležitost. Je to o zvycích, tradicích, kultuře, jazyku, úctě k rodině – to nás spojuje. A Cyril a Metoděj, se kterými jsme strávili rok našeho natáčení (když vznikal polohraný dokument o životě, díle a odkazu sv. Cyrila a Metoděje, režie O. M. Schmidt a J. K. Studničková, 2013 – pozn. aut.), nás také velmi ovlivnili. Mohu říci, že se stali našimi kamarády.
Ale pohleďme, jaká je situace: Rusko a Bělorusko jsou »na druhé straně« – my jsme v EU a NATO, oni ne. Mezi námi je tedy hráz. My stavíme vojenské základny NATO kolem Ruska. Pro mainstreamové politiky a občany, kteří tomu podléhají, jsou tyto dvě země našimi nepřáteli. Co s tím?
Nevím, my plánujeme natočení filmu o svatém Mikuláši na pozadí Ruska. A Mikuláš je opět světec, uctívaný na Východě i na Západě, a jsme opět u toho mostu.
Mohu se zeptat, zda své dojmy sdělujete i vašim přátelům a kolegům v umělecké branži?
Ale ano, mluvíme o tom v médiích, říkáme, co nás tam fascinovalo - jak je tam čisto, úpravno, všude květiny a pořádek. Dojalo nás, jak jdou například v Minsku lidé v neděli krásně slavnostně oblečení – pozor, nikoli do kasina, do kina na americký krvák nebo bloudit do nákupního centra, ale k památníku osvobození na ostrově uprostřed jezera v centru Minska, kterému vévodí ona Panna Maria Minská. Vnímali jsme tamní prostředí jako svůj dávno ztracený domov.
Natočili jsme v průběhu let mnoho dokumentů o Bělorusku a portrétů tamních lidí, a ty u nás i v zahraničí promítáme. Děláme filmařské maximum toho, co je v našich lidských i profesních silách a možnostech, mých a Jany Studničkové.
Proč není možné Bělorusko více otevřít našim občanům? Více jejich kultury, více filmů, divadelních her… ukázat zde českému divákovi. Proč třeba naše cestovní kanceláře nezintenzivní četnost zájezdů do Běloruska?
Já jsem si právě tam uvědomil, že stále méně rozumím americké kultuře. Z Hollywoodu se kromě některé dobré produkce valí úpadková kultura. Proto se mi líbí, že ruský prezident Putin nechal vložit deset miliard dolarů do ruského filmového průmyslu a vzniká tam spousta kvalitních ruských filmů: Ostrov, Admirál…, na ruských televizních stanicích běží úžasné seriály o významných kulturních osobnostech, například mimořádně zdařilý seriál o básníku Jeseninovi. Najdete to na YouTube.
Prozradil jste, že Jana Studničková je potomkem režiséra Tarkovského, který se vyznačoval velkou mystičností a obrazotvorností. »Podědila« něco po něm?
Slavný režisér Andrej Tarkovskij byl bratrancem přes koleno Janina pravoslavného dědečka. A já si myslím, že právě ona obrazotvornost a snivost Tarkovského na ni přešla i geneticky.
Jistě si vzpomenete, jak jsme chodili za našeho mládí se školou na sovětské filmy. Tehdy můj ročník viděl mj. Andreje Rubljova. Povinná četba byla vždycky trochu podezřelá, ale když to člověk překonal a přečetl, tak mu to něco dalo a u filmů ta povinnost chodit do kina byla zábavnější. Ale Tarkovský nás zasáhl tak nějak jinak. V jeho tvorbě je ruská duše, tajemná mystika...
A dnes? Školní děti chodí na ideologické, genderově vyvážené americké filmy. Anebo jsou jimi zaplevelené skoro všechny televize.
Nemáte obavy, že se vztahy mezi lidmi u nás a na Východě mohou postupně rozeštvávat s využitím smyšlených obvinění, že například všichni Rusové jsou »agenti« a chystají se na agresi vůči nám? Nejdříve podezřívavost, pak nenávist, konflikty… Obávám se, co přijde potom.
Souhlasím, i já mám tyto obavy. Proto i ve svém prostředí, kde mohu, hovořím o skvělé ruské kultuře - to je balet, divadlo, výtvarné umění, básně, literatura, filmografie, hudba, i o sportu.
Největší kniha mého života je Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova. To je »východní Faust« a je lepší než Faust. Prostě nádhera. Innokentij Anněnskij (říká se mu Don Quijote ruského symbolismu a Rimbaud Východu), Lermontov, Pasternak, Chlebnikov, Brjusov, Jesenin… Já »ulítávám« na východních básnících a současných ruských filmech. Já se zkrátka vyznávám z lásky k Východu přes kulturu. Na Východě nám byl otevřen nový svět a my jsme začali vnímat kritičtěji jednostranné anglosaské vykládání dějin. Jan Pavel II. upozorňuje, že existuje křesťanské Rusko, že existuje slovanská spiritualita a tradice – velice hluboká, až mystická. Zejména pak východní Slované jsou slovy evangelia ti »bibličtí dělníci poslední hodiny«. To znamená, že přišli na pole, na vinici světové církve v době, kdy, obrazně řečeno, už bylo všechno zaseto a ošetřeno, aby přinesli nové věci, ale ne v jiné a nové formě jako na Západě, kde všechno, co je nové, je automaticky lepší. Na to Východ nedbá. Křesťanský Východ se spokojí s tím starým a v tom vidí jistou garanci pravosti a ryzosti. A čím více se člověk do této spirituality noří, tím jasněji vyniká její odlišnost a jistá osobitost. Když vidíme řecké, makedonské nebo ruské ikony, tak velice brzy pochopíme, jak jsou originální duše a povolání a specifická úloha jednotlivých národů a obecněji Slovanstva, v jehož lůně ikona vznikla.
A v tomto kontextu slovanský svět, jemuž podle proroků patří budoucnost lidstva, ještě světu neřekl své definitivní slovo.
Monika HOŘENÍ
FOTO – Daniela CHRASTILOVÁ
